Radost je sůl života: Jak být šťastný a vážit si každého dne

Když mi bylo dvacet let, nelíčila jsem se, nebylo to potřeba:-) Jediné, co mě trápilo, bylo…z mého pohledu – velké pozadí a poprsí vel. 85C. Přišlo mi dost nespravedlivé, že vypadám, jako barokní socha, když moje nej. kámoška byla tenká, jako proutek. Fakt, že mám souměrný obličej a kukadla, ve kterých se kdejaký muž utápěl, jsem brala, jako samozřejmost:-))

Každé z mých dětí si vzalo něco z té krásy a socha barokní, se během pár let proměnila na Dívku 57 od Olbrama Zoubka. Pozadí se proměnilo na… „když babička sepne ruce“ a poprsí 85C mi vzalo kojení. Hoňka kolem dětí byla větším energetickým výdajem, než hodina pilátes a stejně takový záběr.

---

Kolem třicítky jsem vystoupila z rozvrkočeného stavu s názvem „mateřská dovolená“ a šla se sebou něco udělat!:-) Během rekvalifikace na kosmetičku jsem přišla na to, že pleť vyžaduje občas nějakou péči a že je to vlastně fajn, pečovat o sebe. Nicméně, jsem moc nerozuměla steskům žen na kosmetice, kvůli menopauze, zhoršování zraku, kloubů a kdo ví ještě čeho. Říkala jsem si, že se o sebe asi řádně nestaraly a teď to mají!

Ve čtyřiceti už jsem byla chytrá Horákyně, rady jsem udělovala na počkání a nebylo téma, ke kterému bych se neuměla vyjádřit. Po nezdařených vztazích přišly ty náramně vydařené. A místo bydliště bylo splněným snem. Žila jsem si v té báječné iluzi, že jsme tu pro to, abychom žili svůj sen:-))

V padesáti už vím, že se stále učíme. Co se učíme? Stáváme se pozvolna lepším člověkem. Jaké cesty vedou k tomuto poznání, na tom nezáleží. Jen ve své mladické pýše, kolem dvaceti, třiceti, si myslíme, že úkolem je žít dokonalý život. A že ten život má mít nějakou konkrétní učesanou podobu.

---

Štěstí není v dokonalém domě, ani v dokonalé postavě, ba ani v dokonalém partnerství. Tohle vše je jen iluze. Štěstí je v tom, že dokážeme sami se sebou žít. Vážíme si každého dne. Máme radost ze zpěvu ptáků a úsměvu lidí kolem nás.

Každé desetiletí našeho života nám přináší nějaké klíčové poznání. Esenciální zkušenost, ke které dospějeme na konci cyklu. A obohaceni touto zkušeností vyrážíme do další desetiletky.

Ve dvaceti jsme nabití, jako energizer a nic nám není „dost“. Pro kritiku nechodíme nikdy daleko a za naše nezdary obvykle můžou rodiče, partner nebo kdokoliv je po ruce:-))

Ve třiceti prožíváme restart, často ve vztazích, i práci. Někdo se vrhá plnou parou do rodičovství a někdo z náruče do náruče. V práci jedeme jako raketoplán na oběžnou dráhu a na vše je dost sil.

Ve čtyřiceti máme už odžito dost, abychom rozdávali rady na potkání. Nevyžádaných rad není nikdy dost a pokora bývá ještě někde za obzorem. I když…sem tam s nějakou tou fackou už na nás občas vykoukne.

V padesáti se dostavuje krize a poznání, že to všechno, co jsme se doposud naučili, je nám k ničemu, když nedokážeme žít sami se sebou:-) Pro ženu bývá konec vztahu životní katastrofou a bodem obratu, kdy začíná konečně objevovat čas pro sebe, svůj prostor a klid. Muži mají zase pocit, že nový život může začít a mladé ženy čekají přesně na takového životem vybroušeného fešáka:-))

---

A potom konečně přijde to pochopení. Pochopení, že život se nedá nalajnovat. Že ty nejlepší cesty jsou ty, které bychom si dobrovolně nevybrali. To jsou ty chvíle, kdy rosteme. Můj prostor je posvátný, neboť mi dává sílu. Nikdy nic není tak horké, jak se to uvaří. A že nejcenější ve vztahu, je umění naslouchání a schopnost oceňování kvality toho druhého. Upřímnost, že není arogance, ale život v pravdě.

A ze všeho nejvíce potřebná, je radost v srdci. Jen z toho, že se ráno posbírám. Že mám, co jíst a voda mi teče z kohoutku. Venku fouká vítr a svítí tam slunce. Kolem letí pták a na plotě sedí kočka. Čistá esenciální radost z běžných věcí, které jsou malým zázrakem. Jen jsme si toho dříve nevšimli.

A tak o sebe pečujme, neboť naše těla jsou posvátný chrám. Co bylo ve dvaceti samozřejmé, už po padesátce tak není. Už to není „vstanu a jdu“, ale „vstanu, nějak to rozhýbu, nahodím nějaký face a jdu“. A když nejdu, tak zaplaťpánbůh za tu chvíli pro sebe.

---

Jak tedy na to? Co udělat, aby pleť nebyla jako harmonika a na břiše nevysel špek? Aby se klouby dobře hýbaly a vlasy nebyly, jako čapí hnízdo? Tělo potřebuje pravidelný pohyb. Pleť potřebuje pravidelnou péči. Nic už není zadarmo a chyby na tělech spáchané, se sčítají.

Tak, tomu se budu detailně věnovat v příštím příspěvku na tomto blogu, protože, sem se to už prostě nevejde:-))

Téma pro příště: „Jak o sebe pečovat v menopauze“ – přijde mi to důležité a mám k tomu rozhodně, co říct:-)

Pokud ti péče o sebe rezonuje, koukni do eBooku zdarma, kde najdeš recepty na masážní oleje a bylinkové masti:-)